pondělí 21. srpna 2017

Šílené myšlenky z mojí hlavy aneb jak nám úzkosti dávají zabrat


Nedávno jsem psala o jednom velkém tabu, které se týká projevů úzkosti a to byl strach z toho, že se člověk na veřejnosti počůrá a s tím spojených úzkostech točících se kolem hledání wc, mnohonásobném chození na wc doma než člověk odejde ven a podobně. Článek se setkal s velkým ohlasem a přišlo mi spousta zpráv a poděkování od lidí, kteří tohle zažili/zažívají a nikdy o tom nemluvili a nevěděli o nikom dalším, kdo by s tím bojoval.

Druhé tabu, které se týká úzkostí a s kterým se často u klientů setkávám, jsou otravné, negativní, často šokující myšlenky, které se líhnou v naší hlavě.
Velmi často přicházejí v momentě klidu, typicky před spaním nebo když máte třeba dovolenou, víkend, klid a hlava začne vymýšlet blbosti. Rady typu: tak na to nemysli, tak začni dělat něco užitečného, běž si zaběhat, tak ty fakt nefungují.
Někdy jsou to myšlenky pro nás zcela nepřípustné a šokující. Velmi často se to například stává ženám, kterým se narodilo první dítě. Píší, že se jim v hlavě objevila například myšlenka: Proboha, aby mne nenapadlo tomu dítěti něco udělat!

úterý 8. srpna 2017

Moje úzkosti aneb bojím se, že se někde počůrám nebo dokonce….

Překvapil Vás nadpis nebo jste si řekli něco jako Cože? On tím trpí i někdo jiný než já?
Úzkosti se mohou projevovat v našem životě všelijak. Časté projevy jsou například bušení srdce, pocit na zvracení, pocit nedodýchnutí, bolest žaludku, tíha na hrudi, pocení. Projevy mohou být velmi široké a jedna kategorie se týká také tak intimních věcí jako je potřeba močit nebo stolice.

Máte pocit, že tímhle trpíte jen Vy? To chápu, ostatně kolika lidem jste řekli, že se bojíte, jestli když jste mimo domov, najdete rychle wc, kdyby na Vás tyto potřeby přišly? Nikomu? Nebo jen nejbližším? Takto se projevující úzkost je z mé zkušenosti velmi častá a také velmi velmi stresující. Vždyť pocit, že se někde počůrám na ulici nebo dostanu průjem a nedoběhnu, to je pro dospělého člověka věc, s kterou nechce mít nic do činění.

čtvrtek 8. června 2017

Příběh paní Blanky

Můj příběh jak jsem zatočila s panickými ataky, strachy a úzkostmi díky bachovkám.
Začnu od začátku. První panický atak ( tento název jsem začala znát až po určité době) jsem měla před letem do ciziny. Létala jsem letadlem několikrát ročně. Jednoho dne mi bylo špatně, ale nějak to odešlo samo, tak rychle jak to přišlo. Dnes vůbec nechápu jak jsem dokázala sednout do letadla. Tento stav přišel ještě párkrát, ale nikdy jsem tomu nedávala žádnou váhu a ani jméno. Vždy to nějak přešlo. Většinou jsem to šla zaspat a probudila se úplně v pohodě. Jednou před obědem jsem se zase cítila „divně“. Myslela jsem si, že je to hlady, ale do sebe jsem nedostala ani sousto. Měla jsem knedlík v krku a úplně scvrknutý žaludek. Brnělo mě celé tělo, chtělo se mi zvracet. Opět jsem usnula a probudila se jako vždy bez jakýhokoli problému. Nijak jsem to dál neřešila. 

Jednoho dne večer, to přišlo zase tak jako pokaždé. Chtěla jsem si toho nevšímat, ale bylo to silnější než já. Chtěla jsem jít spát, zase to zaspat, aby to odešlo. Jenže jsem se probudila a myslela jsem, že se dusím. Srdce mi tlouklo tak, že jsem si myslela, že mi vyskočí z hrudi. Opláchla jsem si obličej, abych se toho zbavila. Bohužel, najednou jsem začala úplně panikařit a pořád jsem si říkala, co to se mnou je. Musela jsem si zavolat záchranku. Určitě mi pomůžou. Když přijeli, nic nezjistili  a já byla jen schopná ležet a třásla jsem se jako osika, přitom jsem se potila. Od té doby jsem si zjistila, že jsou to panické ataky. Proč se to ale děje? Co to je? Bylo to ale tak moc  nepříjemné. Od té doby jsem byla ale jako vyměněná. Bála jsem se jít do obchodu, dělalo se mi fyzicky zle. Bála jsem někam chodit, ale pořád jsem fungovala. Měla jsem malou dcerku a fungovat jsem prostě MUSELA. Pořád jsem se hlídala, aby to znova nepřišlo. Nikdy to nepřišlo nikde v obchodě, ani na ulici, vždy to přicházelo večer. Myslela jsem si, že jsem blázen.  Věděla jsem ale, že nechci nějaké prášky a vždy jsem si šla za cestou alternativní. Zkusila jsem EFT, kineziologii. Musím říct, že mi to zčásti hodně pomohlo.
 Další asi rok jsem ale pořád žila s tím strachem, že to přijde znova. Kamkoliv jsem jela, šla, tak jsem pořád měla strach, že tam budu „vyvádět“. Ale byla jsem v pohodě. Většinou jednou za měsíc se to objevilo a já pořád hledala alternativu.  
Našla jsem si přítele a byla jsem zamilovaná, Nikdy jsem mu o této věci neřekla. Nějak jsem to nepovažovala za nutné, ale spíše jsem nechtěla. Když jsem po nějaké době porodila, tyto stavy se objevili zase a ve větší intenzitě. To už jsem musela příteli říct, protože jsem potřebovala někoho, komu to vlastně říct můžu. Byl skvělej. Věděla jsem, že měl nezklame a já jsem v něm cítila mého ochránce, mého terapeuta a mého největšího přítele.
Měla jsem v sobě pořád nějaké strachy, úzkosti a bylo mi strašně zle. Byla jsem tím totálně paralyzovaná. Ale v druhé části MNĚ žila ta štastná a zamilovaná osoba, kterou jsem byla. Jen jsem nechápala proč se mi tohle děje. Šíleně jsem se tím trápila a nešlo to nějak odehnat. Snažila jsem se všemi způsoby. Pořád jsem jen vyhledávala jak se toho zbavit. Dělala jsem jogu, zkusila meditovat, afirmace, ho oponopono. Prostě všechno. Čas plynul a porodila jsem další naše milované miminko. Už v porodnici jsem měla divný pocity. Bála jsem se všeho. Uplně všeho. Bála jsem se, že nejsem dobrá máma, že jsem zlá, že nebudu mít ráda své děti. Ale uvnitř, když jsem se nad tím pocitem pozastavila, věděla jsem a cítila jsem, že tohle není pravda. Věděla jsem jaká jsem, věděla jsem, že jsem milující matka, ale kde se berou ty odporný strachy a úzkosti? Když malýmu byl asi měsíc pořád se moje stavy zhoršovali. Už to nepřicházelo jenom občas, ale bylo to každý den. Najednou jsem nemohla ani spát. Celý noce jsem nespala. Usínala jsem v 6 ráno a probouzela jsem se v půl 7 s dětma. Zkoušela jsem meditovat, nemyslet na to, ale čím víc jsem se snažila být v klidu, tím víc se mě tyhle pocity zmocňovali a já měla pocit, že mě to užere zevnitř. Žila jenom v tomto hrozným strachu. Když jsem šla spát měla jsem totální hrůzu, že zase spát nebudu a že zase TO přijde. A přišlo. Byla jsem totálně vydeptaná. Plakala jsem do polštáře a chtěla usnout a přála si umět vypnout mozek. Pořád mi v hlavě běhaly myšlenky, co když mě to dožene k sebevraždě, co když budu schyzofrenik, do úzkostí mě dostávalo jenom to, že jsem se s někým bavila o psychicky nemocných lidech nebo o nemocech atak dále. Byla jsem uvnitř odepsaná  troska. Nedokázala jsem se dívat na televizi, protože všechno mi způsobovalo tyto stavy. Stavy přicházeli i odpoledne, kdy jsem si chtěla zdřímnout a tak jsem už nespala ani odpoledne s dětma. Byla jsem šílená strachy. Pořád. Neustále mě pálilo na hrudi a bolelo celé tělo. Měla jsem problémy se zažíváním, stolicí, bolela mě hlava a přišlo mi, že je mi 80. Nejhorší pro mě bylo, že jsem měla i strach, že ublížím svým dětem. To pro mě bylo tak strašný, že jsem se opravdu hroutila. Pořád jsem si opakovala, že přece taková nejsem. Proč ten strach přichází? Proč se pořád snaží být silnější než to ostatní. Vím, že kdybych s tímto došla za psychiatrem, zavře mě do léčebny a tohle já jsem prostě nedokázala dopustit. Strašně moc mi pomáhalo EFT.
 Navenek jsem ale pořád vypadala skvěle. Každý kdo mě potkal mě obdivoval jak mi to i po třech dětech sluší, ale uvnitř jsem byla uzlíček nervů.  Chovala jsem pořád stejně přátelsky, nikdo to neví a nikdo to na mě nikdy nepoznal. Tak ráda bych pro to udělala všechno. A všechno jsem pro to dělala.  Modlila jsem se, abych už konečně našla způsob jak se tohohle zbavit. Spoustu peněz jsem dala do všeho možného a pořád nic. Ale uvnitř sebe, ne v srdci, ani ne v hlavě, ale intuitivně jsem cítila, že něco prostě přijít musí. Tak moc jsem se bránila práškům. Vzpomínám si na jedno moje přání, co kdyby tu byla „nějaká kapka“ která by mě z toho dostala. Ted se tomu musím smát. Přišla. ….
O bachovkách jsem slyšela už tenkrát, ale nějak jsem se jich trochu bála. Nejdřív jsem si přečetla recenze, kde je plno žen, které je používaly a dostaly se z toho. Už jsem si říkala, že ještě jsem nevyzkoušela VŠECHNO. Tak jsem šla do toho.
Je to skoro rok, kdy už se cítím tak, že už je ani nepotřebuji a dva měsíce je neberu. Občas cítím takový vánek úzkosti, ale je to hoooooodně daleko a hoooooodně slabý.  Na bachovky nedám dopustit.
Už ani nevím kdy přesně jsem začala cítít, že kapky zabírají, ale možná po dvou měsících jsem si to začala uvědomovat. Najednou a postupně se začali vytrácet strachy, odlupovali se jako šlupky cibule. Každý měsíc, kdy jsem si psala o další, cítila jsem se líp a líp. Normálně jsem začala chodit s kamarádkami na večeři, do kina bez toho abych měla strach, že se mi tam udělá zle.
Chci poděkovat paní Martině, která mi je na míru připravila, ale možná, že to bude znít sobecky, hlavně děkuji sama sobě, že jsem si tou cestou prošla a našla jsem to co mě opravdu uzdravilo. Věřím, že vše příchází pro to, aby si člověk uvědomil ty dobré stránky a měl jiný pohled na věci kolem sebe. 
P.S. Nedá se to ani pořádně popsat. Toto je jen zlomek toho co jsem cítila a prožívala. Kdo nezažil, nepochopí.

 Blanka
www.bachovyesence.cz

úterý 17. ledna 2017

Bachovky mi proměnily svět

Před Vánoci mi paní Hanka poslala tento email:

Dobrý den,
ráda bych pro získání psychické pohody využila Bachovy esence.
Jsem na mateřské (mám dceru skoro tříletou  dceru a mladší dceru aktuálně pětiměsíční). Protože mladší po narození hodně trpěla na koliky, průjmy, málo spinkala, hodně baštila - k tomu starší si logicky vyžadovala pozornost, kterou jsem musela téměř pořád věnovat mladší, tak jsem se dostala do stresu, pociťuji neustálé napětí, cítím, že jsem hodně unavená, stažená, tuhne mi šíje, to tuhnutí přechází do migrény, mám zaťaté čelisti.
 Vědomě se to snažím povolovat, chodím jednou týdně na jógu, ale v každodenním presu stresu se přistihuji, že už jsem zase zatuhlá. K tomu jsem samozřejmě přecitlivělá, na vše týkající se dětí reaguji přehnaně, dost mě vše rozpláče, na starší se často utrhuji, zejména když mladší pláče, protože mám zkrátka nervy na pochodu. To mě pak samozřejmě moc mrzí, omlouvám se jí a mazlím jí, snažím se aby i děti si k sobě našli cestu, poslední dobou je to lepší, malé přestávají koliky, více spí, více se věnuji starší a ta to vnímá, tak je zas trochu klidnější. "Sesazení z trůnu" totiž jeden čas odnesla tím, že dělala hodně neplechy, naschválnosti, vztekala se, vše chce teď dělat se mnou... vnímám, že je to vše mnou, že jen potřebuje vědět, že jsem tady pro ní a přijmout naše nové rodinné uspořádání.

neděle 1. ledna 2017

10 oblastí, v kterých Vám mohou Bachovy esence pomoci zlepšit život


Minulý rok přibylo do rubriky Reference přes 200 Vašich zkušeností s Bachovými esencemi a já jsem se rozhodla v tomto článku shrnout, jaké jsou nejčastější oblasti, které s klienty řešíme a v čem Vás mohou Bachovy esence podpořit.

Bachovy esence nejsou zázračné kapky, které by přes noc změnily Vaši osobnost a vyzmizíkovaly Vaše trápení. Klientům vždy říkám, že esence nás uschopňují, pomáhají nám z nás vytáhnout sílu, pustit se do některých věcí, jiným se postavit a další zvládnout. Sílu, kterou máme, ale za současných okolností nějak nejsme schopni ji využít. Esence podporují a posilují to, čím každý z nás disponuje nebo disponovat může.
Já osobně jsem využila esence letos také několikrát. Jednak na přechodné stavy, kdy mi pomohlo nakapat si jednou-třeba když mne něco vyděsilo. Pak jsem je jednou použila cíleně na jednu velkou změnu, která mne čekala a teď si jdu namíchat další lahvičku. 

1. První oblast je vyrovnání se s minulostí.

Velká část klientů, kteří se mnou hovoří nebo mi píší o svých problémech, dokáže často jejich příčiny velmi dobře časově situovat. Kam? Do minulosti a z velké části do dětství. Další náročné období je pak školní docházka a v neposlední řadě spousta problémů má kořeny v našich nepodařených vztazích.
Zádrhele vznikají tam, kde se nedokážeme od minulosti odstřihnout. Poučit se a nechat minulost spát. Spousta žen používá výrazy jako: vždycky jsem byla ta, která se neprosazovala, vždycky mne chlap opustil, vždycky jsem byla ta horší a tuhle optiku si přinášejí do dneška. Jak by mohla být spokojená a úspěšná, když vždycky…

Byla jsem hromádka neštěstí bez sebeúcty, totálně zahlcená výčitkami svědomí, nešťastná, neustále se topící v minulosti. Teď se cítím silnější, cítím se míň citově závislá na ostatních. Mám pocit, že mám chuť na sobě pracovat, stát na vlastních nohách. Ještě nedávno jsem pořád plakala... z lítosti, ze vzteku nad svými rozhodnutími, co mi zkomplikovaly život, nad svou situací. Teď přijímám věci tak, jak jsou. Hledám řešení a nemám pocit takové bezvýchodnosti.  Markéta

sobota 9. července 2016

Moje cesta do Bachova centra v Anglii - červenec 2016

Nejsem spisovatel, vyplodit nějaký článek mi vždy zabere hodně času a přes opakovanou kontrolu tam stále zůstávají chyby. Ale řekla jsem si, že by bylo fajn podělit se o tento zážitek z Bachova centra s Vámi. Takže omluvte stylistiku, gramatiku atd a pokud najdete chyby, upozorněte mne na ně prosím emailem.


Předpokládám, že když je někdo mezinárodně registrovaný terapeut Bachovy terapie, tak hodně takových lidí bude mít jako jeden ze  snů  cestu do Bachova centra v Anglii. Registrovaní terapeuti jsou v několika desítkách států na světě a z mnoha z nich je tento sen na hranici dosažitelnosti už jen pro velkou vzdálenost a nemalé náklady, Anglie je prostě drahá. Z České republiky se to nejeví jako úplně nemožné.  Takže i já jsem tento sen měla a věřila jsem, že jednou se do Bachova centra podívám.
Bachovo centrum nebo-li dům s názvem Mount Vernon (v téhle vesnici mají všechny domy jména) se nachází ve vesnici Sotwell nedaleko Oxfordu.

Doktor Bach se sem přestěhoval v roce 1934 a pracoval tu až do své smrti v roce 1936. Sem za ním chodili lidé, kteří chtěli pomoci, tady sbíral mnohé z rostlin, z kterých dělal esence.
Po jeho smrti v jeho práci dál pokračovala jeho spolupracovnice Nora Weeks a spolupracovník Viktor Bullen.  V jejich práci pak pokračoval asistent Nory John Ramsell a jeho sestra Nickie Murray. Dnes v centru pracuje Johnova dcera Judy, autorka mnoha knih a vede ho Stefan Ball, také autor mnoha knih o Bachově terapii.

V mých plánech jsem počítala s tím, že až někdy v budoucnu pojedeme s rodinou cestovat po Anglii, tak se stavíme v Bachově centru. Takže takový nejistý dlouhodobý plán. Ovšem potom, co jsem se vrátila ze semináře v Ipswitchi v říjnu, zjistila jsem, že italská terapeutka a učitelka Tamara Macelloni pořádá dvoudenní workshop v italštině na téma Bachovy esence a spirituální růst právě v Bachově centru. Řekla jsem si, že to je skvělá příležitost, jak spojit dvě milované věci- italštinu a esence a na seminář se přihlásila.

Během zimy a jara přicházely emaily od Tamary s různými informacemi o tom, jak kdo poletí, jak se dostaneme z letiště do Softwellu (2 hodiny jízdy autem), kde budeme bydlet a tak dále.
Nakonec se náš počet ustálil na 11 Italkách, 1 Italovi a 13. jsem byla já (proto, když píši o celé skupině používám měkké i ve slovesu, abych nezapomněla na jednoho přítomného muže).
V Bachově centru se pořádají různé semináře, ale samozřejmě člověku musí vyhovovat datum, téma, cena, je to spousta věcí, které je třeba skloubit. Na tento seminář bylo třeba odletět 5.7., což perfektně sedělo se svátky, takže o děti se postaral manžel a moje maminka, ke které je pak převezl.

Uběhlo to rychle a tak mne 5.7. rodina hodila na letiště  na let na Stansted v 10,00. Jela jsem jen s příručním zavazadlem v podobě baťohu a kabelkou. Musím se přiznat, že sama nelétám moc ráda. Mám za sebou mnoho desítek letů, ale nejraději létám s manželem, je to taková moje jistota v nejistotěJ Každopádně co se dá dělat, že, člověk to musí zvládnout sám.

Letadlo odletělo na čas a dvě hodiny uběhly rychle. V Anglii jsou velice striktní kontroly, takže dost času jsem pak strávila kontrolami na letišti. Skupinku cizích Italů přede mnou pasový úředník dusil asi 10 minut za to, že si dovolili letět s těmi jejich papírovými občankami. Problém Italů je ten, že udělat pas u nich stojí okolo 160 euro, takže velká část Italů ho nemá. Do UK by to neměl být problém, ale i manžel mi říkal, že když jednou letěl na občanku, tak po něm chtěli ještě ukázat řidičák. Každopádně já letěla poučena s pasem.
Na letiště jsem přilétala jako první a musela jsem čekat na zbytek Italů rozdrobených do 3 skupinek. Hned za mnou měla přiletět Fatima, ale tak už chytla frontu u pasů plus čekala na zavazadlo a trvalo ji hodinu, než se prokousala ven. Spolu jsme strávily další dvě hodiny, než dorazila nejpočetnější skupina sedmi lidí a s tou jsme šli na oběd. Za chvilku za námi dorazily poslední dvě účastnice, co přilétaly na Stansted a my nasedli do minibusu a vyrazili směr Sotwell.

Musím přiznat, že všichni byli hodně udivení z faktu, že nějaká Češka jede na italský workshop a taky z faktu, že mluvím italsky. Zhruba stejně udiveně na mne koukali v říjnu v Ipswitchi, když pochopili, že jsem přiletěla jen na jednodenní seminář.
Informace o tom, že už neexistuje Čekoslovákia, se opět k mnohým nedonesla, takže jsem je musela opravovat, aby se trochu dostali do reality. Každopádně všichni byli velmi milí a když jsem nemohla najít v hlavě nějaké slovíčko, tak pomáhaliJ

Po dvou hodinách jsme dorazili do vesnice a rozdělili jsme se do několika domů, kde pronajímají pokoje. Já jsem s Francescou, Valentinou, Clevii (obě dorazily z Gatwicku) a Laurou bydlela u signory Caroline ve White Cottages. Krásné pokoje v maličkém roztomilém domě. Caroline mluvila anglicky a francouzsky, Italové italsky a pár lámaných slov anglicky, tak jsem občas musela něco přeložit, i když v mluvené angličtině taky nejsem zrovna extra dobrá. Každopádně dělalo mi veliký problém přecházet z italštiny do angličtiny, takže jsem si jistá, že jsem nepůsobila jako polyglot.
Po chvíli odpočinku jsme vyrazili do zdejší jediné hospody Red Lion na večeři. Anglická kuchyně není moc vyhlášená a já jsem neměla chuť na experimenty typu domácí pie plněný ledvinkami, tak jsem se uchýlila ke steaku, který se jim povedl. Po večeři okolo půl desáté jsme se rozhodli, že se půjdeme podívat na Bachovo centrum.
 

Byl to velmi emocionální moment, vidět ten dům poprvé.
Zahrada domu byla otevřená, tak jsme vystoupili a procházeli se tam. Zahrada je „koncipovaná“ jako napůl divoká. Doktor Bach tam vyhodil do vzduchu hrst semínek a vše si roste, jak chce. Mezitím jsou kamenité cestičky, no uvidíte na videu, které jsem natočila poslední ráno. A to je tady.
Většina z nás tam byla poprvé, takže jsme se nemohli nabažit a zůstali jsme tam skoro do deseti večer. Pak už jsme se rozdělili a vyrazili k domovům.
Těšila jsem se, jak se pěkně vyspím, nikdo do mne nebude kopat a tak, ale každý den jsem se budila velmi brzy, nejpozději v půl sedmé, přitom snídaně byla v půl deváté. Alespoň byl čas věnovat se emailům.

Snídaně signory Caroline, jak ji nazývaly mé spolubydlící, byla vynikající. Naprosto úžasný chleba s ořechy, rozinkami a dalším ovocem, ovocný salát, vajíčka a jiné dobroty.
Do Bachova centra jsme vyrazily po deváté, abychom před začátkem práce s Tamarou stihly vidět Bachovo centrum zevnitř.
Na dveřích jsou cedulky, které Vám vysvětlí, kde jste, kdybyste tam náhodou zabloudili omylem a pak už se vchází do malé chodbičky, z které se vlevo vchází do pracovny doktora Bacha.
 Když se přistěhoval do Mount Vernonu, neměli moc peněz a tak většinu nábytku si udělal sám. Proto tady všude najde původní kousky jako jsou křesla, v přednáškové místnosti pak fragmenty postele.
Ve skříňkách jsou původní esence, které si vyráběl a spousta dalších věcí, které člověka vrátí o století zpět. V druhé místnosti napravo jsou další věci a fotografie a také knihovnička, v které si můžete vybrat knihy a ty pak zakoupit spolu s dalšími věcmi v miniobchůdku.
Poměrně čerstvou novinkou je „muzeum“, které před pár týdny otevřely v jedné místnosti v patře, které je opět plné věcí, které používal doktor Bach.
Vše jsem poctivě natočila a nafotila a fotogalerie se objeví brzy na facebooku a video je tady.

V deset začínal náš workshop. Na začátku jsme se všichni představili, řekli jsme, co děláme za práci. Jen pro zajímavost byla mezi námi lékařka, veterinářka, poměrně známá spisovatelka (Elena Torre), učitelka v jeslích, exportér vína do Japonska, účetní a další profese. Workshop byl otevřený všechny, co udělali minimálně 2. kurz. Celkově nás bylo 7, co jsme BFRP.

Nebudu popisovat, co se dělo, co jsme dělali, o čem se mluvilo, každopádně bylo tam hodně cvičení ve dvojicích či skupinách, hodně sdílení. Na oběd jsme vyrazili do nedalekého zahradnictví, kde mají kavárnu a kam očividně chodí spousta místních obědvat. Těšili jsme se na jacked potatoe, ale bohužel došlyL tak jsme si dali většinou různé bagety. Nebyl to vrchol gastronomie, ale hlad byl zažehnán. Tamara jim znovu vysvětlila, že zítra přijdeme a že CHCEME BRAMBORY!!!!
V rámci odpoledního programu za námi přišel Stefan Ball a odpovídal na otázky, které se týkaly různých témat.

Jedna Italka se ptala, jak přesvědčit skeptiky, aby zkusili Bachovy esence. Velmi mne potěšilo, že Stefanům názor/přístup je stejný jako můj. Proč někoho přesvědčovat? Každý si k tomu musí přijít sám. A když se někdo ohání tím, že to zkusí teprve až někdo udělá dvojitě slepý výzkum účinnosti….To je jeho problém, ne náš. Není na nás někomu něco vnucovat, přesvědčovat…Mne osobně je úplně jedno, jestli to někdo nezkusí pod z mého pohledu podivnými záminkami. Zastávám svobodu rozhodování a volby a nemám potřebu a ještě menší chuť někomu něco vysvětlovat.
Další dotazy se týkaly odkazu doktora Bacha, Animal centra, toho, jak doktor Bach objevoval rostliny, z kterých dělal esence. Na konci nám také Stefan podepsal knihy, já kvůli tomu vezla dvě z Čech.

Středeční seminář skončil v šest večer a šlo se znovu do hospody. Italové žertovali, že nás tak dlouho neobsluhují, protože tady jsou určitě zastánci brexitu a vlastně nás tu ani nechtějí. Faktem je, že pokud by UK zavedla pasovou povinnost, nestačila by ta italská občanka, tak příliv Italů, kteří sem běžně létají třeba i jen na prodloužené víkendy, by kvůli drahým pasům zřejmě prudce klesl.
Ve středu i ve čtvrtek jsme nakupovali v obchůdku. Hodně lidí si koupilo knihy, tašku nebo esence.  Já jsem si koupila jednu knihu, která mi kupodivu ještě chyběla, jinak jich mám doma asi 30 o Bachových esencích v angličtině a dvě tužky s nápisem Bachovo centrum.

V programu dnes mimo jiné byla procházka po zahradě se zahradníkem. Ukázal nám hodně rostlin, z kterých se dělají esence.
Měli jsme štěstí, že jsme přijeli nyní, většina z nich kvetla. V centru pracuje Peter, který pracuje také pro Nelsons, což je farmaceutická firma, která se nyní stará o výrobu esencí. Velká část  esencí se vyrábí právě z rostlin, rostoucích přímo v zahradě, které sbírá Peter. Na zahradě signory Caroline, kde jsem bydlela, je Modřín, z kterého se vyrábí esence Larch/Modřín.
Esence Vinná réva a esence Oliva se vyrábí z rostlin rostoucích mimo Uk.
Bylo to hodně zajímavé i proto, že některých cedulek označujících rostliny jsme si předtím nevšimli, zahrada působí trochu jako džungle.

V zahradnictví se ve čtvrtek polepšili a tak jsme všichni mohli mít svou patatu, jak říkají Italové.
Dnešek končil předáním certifikátů v pět hodin, protože v půl šesté se jelo do vedlejšího města na večeři. Já jsem se v rámci zachování duševní pohody rozhodla zůstat ve vesnici. Pracovat celý den v italštině je přeci jen po letech nepoužívání hodně náročné, k tomu velmi hluční Italové, no každý večer jsem měla hlavu jako balón.

Na začátku workshopu ve středu Italka Clara říkala, že ona pořád brečí, že určitě brečet bude. Já jsem si pomyslela-no holka, kdybys znala mne, předpokládám, že ti budu sekundovat nebo tě předčím.
A víte, co? Celou dobu jsem se držela. A pak na konci než jsme se šli ven rozloučit, začala Clara plakat a řekla, že tenhle seminář ji pomohl se rozhodnout, že se svou prací s esencemi zveřejní, udělá si stránku a FB stránku. A bylo to tak emotivní, že jsem samozřejmě začala slzet i já.
A už se to vezlo, rozloučit se s těmi, s kterými nebydlím nebo nejedu zítra taxíkem na letiště. Moře slz.
Tohle je jedna z mých slabých stránek, na kterých se mi nedaří moc pracovat, respektive mám pocit, že kořeny leží někde v minulém životě. Každopádně loučení=brečení. A nejenže se mi to nedaří moc zlepšit (jen u konkrétních věcí, jako moje svatba a podobně), ale jak mnozí radí přijmout to, tak to se mi taky nedaří. Často to vyvolává až komické situace, kdy na Vás průvodce, kterého jsme měli někde při cestě v cizině, která třeba trvala 4-5 dní, kouká jak na blázna, protože vůbec netuší, proč řvete, když se s ním loučíteJ  No a Vy to vlastně nevíte takyJ
Každopádně klidný večer jsem si užila včetně jednoho hamburgeru v hospodě a než jsem šla spát, tak jsem zjistila, že mne přidali do skupiny na What´s up. Wau, nedávno jsem ani nevěděla k čemu to je a teď ve skupině! Forte!!! Jak říkají ItalovéJ Každopádně jako by ten fakt zůstat ve spojení (jsem realista, jasně že to po čase pravděpodobně vyprchá) s těmi lidmi pomohl a já si řekla tak a zítra neřveš. Nemusím Vám asi říkat, kolikrát jsem si tohle řekla v minulosti a pak řvala jak hyena. Každopádně tentokrát to nějak zabralo a já fakt ráno při loučení se zbytkem nepustila ani slzu. Jsem na sebe hrdá!

Clevia a Valentina odjeli před osmou, Francesca zůstávala ještě dva dny, Laura odjela v devět s ostatními do Londýna a já jsem šla k Bachovu centru, odkud v deset jel taxík pro mne, Claru a Ritu.
Musím říct, že počasí, kterým hodně strašili, se nám hrozně vyvedlo. Oba dva dny svítilo slunce a byla teplo. Jak to mohlo taky vypadat, nám ukázalo tohle ráno, kdy bylo zataženo, fučel ledový vítr a vypadalo to, že bude pršet. Takže první návštěva Bachova centra včetně sluníčka.
V devět v domě ještě nikdo nebyl ani nikde jinde, tak jsem pro Vás natočila dlouuuuhé video zahrady a domu zvenku. Pak dorazily moje Italky a taky Stefan, který otevřel dům. Šla jsem ještě dotočit video z vnitřku, ať pak doma nezjistím, že mi něco chybí. Také jsem se zeptala Stefana Balla na svolení pro překlad a zveřejnění 1-2 odstavců  z jeho knihy, takže tím Vás potěším někdy v budoucnu. V deset přifičel taxík a za dvě hodiny jsme byli na letišti. Pořádná kontrola, která ve mne vždy vzbuzuje dojem, že  u mne musí najít něco zakázaného. Naštěstí nenašli. A teď čekání na letišti.

Letadlo přilétá v 22,35, manžel mne vyzvedul a zítra vyrazíme pro miláčky. Už mi chybíJ
Jsem moc šťastná, že jsem využila téhle možnosti a investovala energii, čas a peníze do workshopu a byla v Bachově centru. Bylo to opět v mnoha pohledech vykročení z mé komfortní zóny. Sama introvertka s bandou extrovertů mluvíc cizím jazykem.

Jsem ráda, že jsem to dokázalaJ

pondělí 27. června 2016

Bachovy esence jako Vaše podpora. Poznáte se v příběhu paní Aleny?

Život nám přináší do cesty spoustu okolností, na které různě reagujeme. Někdy jsou to reakce klidné, jsme spokojení, šťastní, jindy máme pocit, že se na nás vše sype a když vlastně nevíme proč, cítíme se mizerně. Mohou to být momenty nebo i dlouhá období. Často zjistíme, že potřebujeme nějakou podporu. Můžeme ji nalézt v rodině, přítelích, někdy to nestačí, tak v psychologovi, v lécích...Bachovy esence mohou stát všem těmto podporou po boku a pomáhat Vám cítit se lépe.

Tady je příběh paní Aleny, která potřebovala podporu, i když brala antidepresiva. A pomocí esencí teď dokáže čelit běžnému životu. Je to její síla, její schopnost poprat se se životem Bachovy esence jen podpořily.


Podotýkám, že reakce paní Aleny byla poměrně rychlá, nemusí tomu tak být vždy.
Paní Alena souhlasila se zveřejněním svého prvního emailu, kdy mi psala o svých problémech a emailu, který mi poslala nyní po třech týdnech.

Dobrý den paní Taubrová,
na základě našeho telefonátu zasílám popis svých problémů.
Přibližně 8 let se léčím s psychiatrickými problémy - panická ataka, agora fobie, sociální fobie.
Na začátku jsem 3 roky brala antidepresiva a byla stabilizovaná, potom jsem je v návalu normálnosti začala po dohodě s lékařem vysazovat, ale bohužel po půl roce byly všechny problémy zpátky. Dále jsem začala brát  další antidepresivum 2 roky jsem byla skoro v pořádku než antidepresiva přestala fungovat. Nyní jsem znovu na začátku bylo mi vráceno první antidepresivum a užívám jej cca 6 týdnů.
Přestože antidepresiva začínají pomalu zabírat, nemohu se zbavit těchto pocitů, které ani při dlouhodobém braní antidepresiv zcela nevymizely spíš byli potlačeny. Byla bych opravdu nesmírně šťastná, pokud bych se jich dokázala zbavit na trvalo. Nyní jsem již 6 týdnů na nemocenské dovolené, z psychiatrickými problémy.
Mimo panických atak, které přichází nahodile ať při rozhovoru s přáteli, rodinou, při nákupu v obchodě, v zaměstnání, na procházce se psem, mě trápí především obavy z nových situací a vzhledem k tomu, že se s těmito problémy léčím již po několikáté a vždy začínám od úplného začátku tak si mozek už hodně pamatuje a neustále vytahuje ty nejhorší scénáře co se může stát a díky tomu se pak v těchto situacích cítím opravdu mizerně už jenom protože se dokážu předem tak strašně vynervovat.
Díky tomu se mi úplně nedaří zbavit se vnitřního neklidu, který se objevuje několikrát za den bez zjevné příčiny stačí třeba myšlenka na to, že bych potřebovala jet druhý den do práce něco zařídit a už cítím jak se mi stahuje žaludek, buší srdce a dělá se mi na omdlení. Po cca 10 minutách to odezní než se začnu zabývat dalším problémem, aby se to znovu objevilo. V současné době jsem v rámci možností doma v pořádku (na mém bezpečném místě), ale cokoliv je mimo domov mě děsí, představuji si že mi bude špatně, omdlím, nikdo mi nepomůže, ztrapním se je pro mě veliký problém dělat cokoliv sama, necítím se dokonce ani moc dobře na návštěvě u rodičů o patro níže. Nakonec, když  už se odhodlám vyrazit, tak to samozřejmě přežiju s větším nebo menším strachem - hodně mi pomáhají i resque kapičky.
Hrozně bych potřebovala se těchto pocitů zbavit být v klidu, pořád jenom neřešit, jestli to zvládnu, jestli mi bude špatně, při sebe menší abnormalitě zdravotního stavu se neustále pozorovat, jestli to není ataka apd. Už si nepamatuji jaké to je vykročit z domu a užívat si cokoliv bez toho abych se stále nepozorovala jak mi je. Díky těmto stavům jsem hodně závislá na příteli, který je mojí berličkou a zařizuje věci, na které si netroufnu. Strašně moc mi pomáhá a i pro něj bych strašně ráda byla v pořádku a po všech těch "týdnech, měsících, letech" které už se mnou vydržel :-) bych konečně chtěla být rovnoceným partnerem a ne jenom klubíčko nervů, které se v sobě stále pitvá a všeho se bojí. Dále mám nižší kolísavý tlak, takže jakákoliv změna počasí se na mě projevuje především bolestí hlavy a motáním hlavy a to mým pocitům také moc nepomáhá.
Nevím jestli jsem popsala mé problémy srozumitelně :-) budu se moc těšit na odpověď od Vás s nadějí, že mi snad dokážete pomoci:-)
Předem moc děkuji
Přeji krásný den


Alena


A po třech týdnech:


Dobrý den paní Martino,
vzhledem k tomu, že se mi pomaličku začínají docházet kapičky, rozhodla jsem se Vám napsat a poprosit o další lahvičku ve stejném složení. Zatím si na kapičky často vzpomenu, takže myslím, že to ještě chce pokračovat v léčení.
Při té příležitosti Vám chci napsat jak se cítím po 3 týdnech kapání.
To že kapičky fungují jsem zjistila hned na začátku užívání snad po 2 dnech. Kapičky jsem začala užívat hned jak mi přišly v úterý a první věc, kterou jsem zvládla bylo ve čtvrtek vyrazit sama na návštěvu k mojí sestřičce a potom na dlouhou společnou procházku s kočárkem po městě. Před blížící se páteční návštěvou psychiatra mi bylo najednou jasné, že nastala doba ukončit neschopenku a vyrazit zpátky do pracovního procesu a začít se sociálně otužovat :-) Paní doktorka měla radost, jak jsem se zlepšila - Vás a kapičky jsem zatajila, vzhledem ke špatným zkušenostem lékař vs. alternativní medicína :-)

  Všechny tyto věci byly ještě před týdnem pro mě nemyslitelné (představa jít s odpadkama do popelnice mě stála hodinu přemlouvání a stresu). I když antidepresiva už začaly fungovat, takže tělesné příznaky skoro vymizely nebyla jsem schopná hnout z místa, příliš paralyzovaná všemi vzpomínkami na panické ataky a strachem. Kapičky mi daly sílu začít čelit "normálnímu" životu a víru, že to zvládnu. Už 14 dní chodím do práce, na nákup na návštěvy, prostě konečně se mi vrací můj bývalý život. Mám radost z každého dne a hrozně se užívám všechny situace, které se mi díky "strachovkám" (bachovkám) podaří zvládnout. Přítel řekl, že to jsem konečně zase já, takže to je pro mě ten největší důkaz, že opravdu fungují a že až Vám budu psát tak mám od něj vyřídit poděkování. Panickou ataku jsem od té doby neměla a doufám, že už se nevrátí :-) Někdy přijde chvilka kdy je to trošku horší, ale to má asi každý člověk :-) ale na to si bohatě vystačím s krizovkami, takže se mi podařilo zcela odbourat pomocná antidepresiva ke sklidnění během dne, za což jsem opravdu vděčná. A to i přes to, že minulý týden byl na psychiku hodně náročný. Včera jsem měla narozeniny, takže jsem od Vás dostala ten nejkrásnější dárek a to sebe samu bez věčných obav a strachů. Jsem si naprosto jistá, že bez kapiček bych se z toho dostávala mnohem déle a ne s takovou lehkostí. Chtěla bych Vám strašně moc poděkovat za všechnu pomoc, škoda, že jsem o Vás nevěděla dřív :-) Jste úžasná žena a moc si vážím Vaší práce a přístupu.
Přeji Vám překrásné léto
Alena
Všechny informace o Bachově terapii, jejím použití, kontakt na mezinárodně registrovanou terapeutku najdete zde: www.bachovyesence.cz

Zkušenosti takřka 500 lidí najdete zde: http://www.bachovyesence.cz/ohlasy-klientu