Můj manžel/partner mi šíleně leze na nervy. Co s tím?

Včera jsme nechali děti u babičky a jeli jsme s manželem kupovat věšák do chodby. Cestou jsme si povídali o tom, kam budeme ještě v životě cestovat, kam bychom chtěli, kam se třeba hned tak nedostaneme. Cestování je naše společná záliba. Když jsme ještě neměli děti, tak jsme sice měli prázdný obývák bez nábytku, ale cestovali jsme po Jemenu nebo jsme jeli náklaďákem z Keni do JAR. Priority byly jasnéJ V tom jsme si vždy rozuměli.

Za ty roky (příští rok 13 let, co se známe a 10 let manželství) jsem zjistila, že jestli chci být spokojenější v partnerství, musím na sobě pracovat a ne chtít, aby se primárně zlepšil ten druhý. Dospělého člověka už těžko předěláte. Například mi strašně vadil manželův nedostatek jakéhosi vcítění, který se projevoval tím, že mi jako vtip vpálil věci, které já bych neřekla ani nepříteli. Po pár letech lítostivého pláče nad tím, jak mi může říkat takové věci, přestože vždy prohlásí, že to byl vtip, jsem musela změnit sebe. V ten moment mi pomohly Bachovy esence, nebylo lehké dostat se přes vlastní sebelítost a vztahovačnost. Další moment nastal po narození první dcery, kdy jsem poměrně těžko snášela to, že žijeme s tchánovci v jednom domě. Podotýkám, že ve zcela oddělených domácnostech a oni k nám nikdy bez vyzvání nechodili. Přesto jsem se v tom necítila dobře, asi z části i díky mému introvertnímu charakteru, pocit, že s někým bydlíte, nejste samy. Možná i fakt, že manžel má někoho, koho může jít každý večer navštívit a já mám rodiče 100 km daleko. Těžko říci. Musela jsem na tom opět máknout já, bylo to o mne a podařilo se to. Dneska jsem za tchánovce ve stejném domě hrozně vděčná.

Pak přišlo období s malými dětmi, kdy manžel docela dost cestoval pracovně (a cestuje i teď) a já to špatně snášela. Opět s tím nemohl nic dělat on, musela jsem já. A zvládla jsem to.

Samozřejmě i manžel na sobě musel máknout. Ani mě není možné příliš předělat. Musel se vyrovnat s tím, že nejsem zrovna manželka uklízivá, ale holt mám jiné přednosti a schopnosti. A určitě musel skousnout i další věci. Naštěstí je od přírody optimista a tak mu to celkem šlo.

Včera v autě se ptal, co mi na něm vadí a já vlastně nemohla nic říct. Po 10 letech manželství jsme spokojení, adaptovaní jeden na druhého, ceníme si předností partnera a respektujeme jeho zvláštnosti. Pracovat sám na sobě, to je podle mne jediná cesta.

Často mi ženy píší, že potřebují změnit partnera, ať mu něco nakapu, že mu to podstrčí. Ale tak to nefunguje. Změňte se Vy, okolí pak musí většinou na tu změnu reagovat. A když nereaguje a Vám se v tom nežije dobře, odejděte. Žít v neustálé nespokojenosti  je k ničemu.

A já pracuji i s ženami, které si tohle uvědomují a pracují na sobě.

Z rubriky Reference, kde je k dnešku 337. refencí, jsem vytáhla citace žen, které pomocí Bachovyých esencí nějak zapracovaly na sobě a to se odrazilo i na jejich vztahu.

…..na manžela už se tak nezlobím, nevyjíždím

……S manželem také vycházím lépe.

…..S manželem jsme se přestali hádat, jestli vybuchnu  jednou týdně, hned se dokážu srovnat

…..přestala jsem v úkolování dětí "tlačit na pilu" a docela hezky to funguje po vzájemné dohodě, manžel se překvapivě hezky zapojil, zlepšila se celková komunikace v rodině 

…..Zapracovali jsme s manželem na tom, jak to vše stabilizovat

……Ještě se musím pochválit, že i komunikace s manželem se zlepšila, dokážu se za sebe postavit a být věcná místo útočení či boje.

…..Jsem méně vzteklá, manžel mě méne vytáčí,

…..neostýchám se poprosit o pomoc manžela a potažmo syna, aby mi s nějakou tou domácí prací pomohli

…..Co se tyce hadek s manzelem, tak najednou me napadaji rychle argumenty, s cimz jsem mela vzdycky problem, a on se se mnou jiz tolik nepre, zda se, ze me vic respektuje. 

……jsem mnohem klidnější máma i manželka-už nevyšiluju jako dříve za každou prkotinu. 

……Už mě tak nic nerozčílí, cítím se opravdu klidnější, vyrovnanější a o dost víc si užívám dcery a lituji, že jsem neměla odvahu napsat dříve. 

Veliké díky, že jsem se s Vámi poradila. Teď zkusím dobrat zbytek a uvidím, zda budu pokračovat, ale opravdu účinek byl otočení stavu snad o 200% , i manžel to říkal, že to není možné a prý že si je snad nechá nakapat taky podle toho co by potřeboval. 

….přešel mě můj vztek a nesnášenlivost na partnera,občas mě naštve,ale to co jsem zažívala se už neděje,tak to jsem ráda,žije se mi líp.

…..Neříkám, že někdy ještě na manžela nebo syna nevyletím, ale je to o 50% lepší a je to daleko méně. A hlavně nemám po výbuchu takové to vnitřní chvění a zlost jak jsem mívala. Když už vyletím,tak ty pocity ve mě mávnutím proutku ustanou a život jde dál :-) 

…..Manžel nějak vytušil, že se u mě něco děje, přestal mě urážet a začal mě i chválit. Asi ta chyba byla ve mě, že se předtím ke mě tak choval? Možná ano.  Možná se začal bát, že opravdu odejdu ( teď už bych na to tu sílu měla). 

…..zpočátku jsem se více hadala s manželem, nechápala jsem,co to se mnou je... a pak cvak: jednoduše jsem začala říkat ne v situacích ve kterých jsem to předtím nedokázala. oba jsme si zvykli a já se cítím lehci.

….. S manželem se to také zlepšilo, když cítím, ze bych mu zase chtěla něco vyčítat většinou to spolknu, jsem zticha, nebo to řeknu zaobalene. 

Každý z nás je strůjcem svého osudu, nejsme bárky, kterými někdo cloumá a přemísťuje je po šachovnici života tak, jak se mu chce. Je potřeba převzít zodpovědnost. A to i v případě, že nám v dětství říkali, že jsme neschopné, stejně nic nedokážeme a my teď bojujeme s vlastním sebevědomím, schopností postavit se za naše přání. S tím vším se dá pracovat. Musíme chtít.

www.bachovyesence.cz