pátek 18. března 2016

Nádherný příběh o tom, jak lze přemoci panické úzkosti

Milá Martino,

už dlouho na Vás myslím, protože jsem Vám slíbila recenzi na užívání kapiček. Chtělo to čas, ale myslím, že jsem konečně chytila slinu. 

Vyhledala jsem Vás před skoro rokem, protože jsem trpěla panickými atakami. Matka tří malých dětí, čtyři roky, dva roky a rok starých. Nikdo o mých pocitech nevěděl. Sama jsem nevěděla, co mi je. Přičítala jsem to unavenosti, izolaci, špatným náladám, hormonům, jednou za čas mi prostě začalo hodně bušit srdce, motala se mi hlava a měla jsem šílenou chuť utíkat. Utíkat kamkoliv, jen nebýt na místě. Sama doma se třemi dětmi... to nejde, že? :) Takže jsem strčila většinou ruce pod ledovou vodu a dýchala. Uklidnila jsem se, ale ten strach, že to přijde zase, byl paralyzující. Snažila jsem se rozklíčovat, co to spouští. Pocit? Situace? Najedená? Nenajedená? Nevyspalost?... po půl roce pátrání jsem věděla ještě míň, než na začátku. Každopádně jsem měla minimální chuť jezdit kamkoliv autem, stát v pražských zácpách, potkávat cizí lidi, jezdit MHD, chodit ven. Jednou jsem měla ataku ve chvíli, kdy jsem měla barvu na vlasy na hlavě. Samozřejmě, že ta neměla s mými pocity nic společného, ale rok a půl jsem nebyla schopná si nabarvit vlasy. Což u brunety s šedinami je docela výrazná změna. 


Před sedmi lety jsem sice hodně pracovala, v obrovském stresu, ale byla jsem krásná, pozitivní, veselá holka, která miluje život. Potom jsem potkala  svého manžela, přestěhovala se do Prahy, vdala se, porodila během pěti let tři děti, přibrala 15 kilo a stala se uvavenou, šedivou, protivnou ženskou, která se hrozně bojí. Neví čeho, ale žije s tím strachem každý den 24 hodin denně. I když jsem byla zaplavená štěstím a měla kolem sebe všechno, co jsem si vždy přála, nebyla jsem šťastná. Nepoznávala jsem se. V mém životě nezůstal kámen na kameni. Neměla jsem před sebou vidinu cíle, ke kterému jde můj život. Najednou jsem si všechny položky z mého životního wishlistu odškrtla. Cítila jsem obrovskou zodpovědnost za děti. Za to, abych o to všechno úžasné ve svém životě nepřišla. Extrovertka najednou seděla zavřená v bytě a měla spoustu času slyšet svoje myšlenky. Někdo řekl, že peklo je jen v naší hlavě a je to svatá pravda. Od chvíle, kdy se všechny domácí činnosti zautomatizovaly, měla moje hlava volné pole a myslela a myslela. Většinou mě zaujaly samozřejmě ty nejčernější scénáře, kterými jsem se vydržela hodiny zaobírat. 

Praha je ideální místo pro izolované vyděšené matky na mateřské. Na vesnici by vás začaly drbat sousedky a později by některá zaťukala na dveře a zeptala se, co je? Tady nikdo nezaťuká. Nikoho nezajímáte a můžete si chodit v masce Dinosaura po ulici a je to většině lidí jedno. Mají vlastní problémy a viděli toho už hodně. 

Nežila jsem, jenom jsem tak nějak vegetovala a čekala, až se vyspím a budu mít sílu na to, se sebou něco udělat. Nejmladší dítě konečně po roce začalo spát v noci po čtyřech hodinách a já jedno odpoledne našla vaše stránky. Napsala jsem Vám email a okamžitá odpověď mě skoro dojala. I když jsem o sobě řekla úplnou pravdu, je tu někdo, koho to nevyděsilo, ale mluví se mnou o tom. Můj manžel mě hluboce miluje, ale moje utrpení, když mi nemůže fyzicky pomoci, ho přivádí k šílenství. Vy jste mě žensky slyšela. 

První lahvička byla jako kouzlo. Po pěti dnech jsem najednou začala cítit klid. Jakoby kyvadlo ve mně zastavilo a našla jsem střed. Už jsem divoce nepulzovala, ale uklidnila se. První ataka při užívání lahvičky byla asi stejná jako všechny, ale já najednou cítila sebedůvěru v sebe, že ji zvládnu. Najednou jsem neměla chuť utéct, jen jsem se strašně bála že umřu, ale zavřela jsem oči a prožila ji. Dala si ruce na bušící srdce a čekala, co se stane. Řekla jsem si, jestli mám teda umřít, ať se to stane. Když odezněla, věděla jsem, že jsem to zvládla a že mám sakra důvod, být na sebe pyšná. Díky Bachovkách jsem se uklidnila a ucítila svoji vnitřní sílu. Došlo mi, že jsem dala život třem dětem a  vyrostla z bezstarostné holky v matku. Kdo rodil dítě, mě asi pochopí, ale při každém porodu jsem cítila tu obrovskou sílu života a smrti. Sílu, kterou neřídíte, jenom ji necháváte sebou procházet. Nezastavíte jí, neurčíte si, kdy zemřete, kdy zemře vaše dítě...to se prostě stane a vy to musíte jen přijmout. Byla jsem vyděšená z života a bála se, že tohle přeci nemůžu zvládnout. Tolik starostí, zodpovědnosti, povinností v obrovském časovém pressu, bez spánku a pod vlivem hormonů, osobní potřeby na posledním místě. 

Vaše dvě lahvičky mě vrátily do života. Vrátily mě k sobě. Vzpomněla jsem si, že já jsem ta silná ženská, která miluje život a chce si ho užít. Jsem životu vděčná i za toto extra super náročné období mého života. Naučilo mě pokoře, empatii, ukázalo mi, jak výjimečného muže mám vedle sebe a ukázalo mi, jak široká paleta emocí ve mně existuje. Mnohem méně posuzuji a soudím ostatní. Přijala jsem strach a smrt, jako součást mého života. Je to skoro rok, co jsem Vám naposledy psala. Čekala jsem, až účinky ucítím z odstupu času. Ataku jsem již neměla, barvím si vlasy, chodím ven, zmizel ekzém, jezdím autem, mám chuť na milování, baví mě se každý den ráno probudit a prožít ho s naší malou dětskou školkou a vším, co k tomu patří. 


Děkuji sama sobě a děkuju Vám, že jste mi tak obrovsky pomohla Martino. 


Iva


PS: Příběh paní Ivy najdete mezi více jak 400 referencemi o mé práci a síle Bachových esencí zde: http://www.bachovyesence.cz/ohlasy-klientu

Život nám mizí pod rukama každou vteřinu, tak nečekejte, až se stane zázrak. Napište email a věci se začnou dít.