Nejsem spisovatel, vyplodit nějaký článek mi vždy zabere
hodně času a přes opakovanou kontrolu tam stále zůstávají chyby. Ale řekla jsem
si, že by bylo fajn podělit se o tento zážitek z Bachova centra s Vámi. Takže omluvte
stylistiku, gramatiku atd a pokud najdete chyby, upozorněte mne na ně prosím
emailem.
Předpokládám, že když je někdo mezinárodně registrovaný
terapeut Bachovy terapie, tak hodně takových lidí bude mít jako jeden ze snů cestu do Bachova centra v Anglii.
Registrovaní terapeuti jsou v několika desítkách států na světě a
z mnoha z nich je tento sen na hranici dosažitelnosti už jen pro
velkou vzdálenost a nemalé náklady, Anglie je prostě drahá. Z České
republiky se to nejeví jako úplně nemožné.
Takže i já jsem tento sen měla a věřila jsem, že jednou se do Bachova
centra podívám.
Bachovo centrum nebo-li dům s názvem Mount Vernon (v
téhle vesnici mají všechny domy jména) se nachází ve vesnici Sotwell nedaleko
Oxfordu.
Doktor Bach se sem přestěhoval v roce 1934 a pracoval
tu až do své smrti v roce 1936. Sem za ním chodili lidé, kteří chtěli
pomoci, tady sbíral mnohé z rostlin, z kterých dělal esence.
Po jeho smrti v jeho práci dál pokračovala jeho
spolupracovnice Nora Weeks a spolupracovník Viktor Bullen. V jejich práci pak pokračoval asistent
Nory John Ramsell a jeho sestra Nickie Murray. Dnes v centru pracuje
Johnova dcera Judy, autorka mnoha knih a vede ho Stefan Ball, také autor mnoha
knih o Bachově terapii.
V mých plánech jsem počítala s tím, že až někdy
v budoucnu pojedeme s rodinou cestovat po Anglii, tak se stavíme
v Bachově centru. Takže takový nejistý dlouhodobý plán. Ovšem potom, co
jsem se vrátila ze semináře v Ipswitchi v říjnu, zjistila jsem, že
italská terapeutka a učitelka Tamara Macelloni pořádá dvoudenní workshop
v italštině na téma Bachovy esence a spirituální růst právě v Bachově
centru. Řekla jsem si, že to je skvělá příležitost, jak spojit dvě milované
věci- italštinu a esence a na seminář se přihlásila.
Během zimy a jara přicházely emaily od Tamary s různými
informacemi o tom, jak kdo poletí, jak se dostaneme z letiště do Softwellu
(2 hodiny jízdy autem), kde budeme bydlet a tak dále.
Nakonec se náš počet ustálil na 11 Italkách, 1 Italovi a 13.
jsem byla já (proto, když píši o celé skupině používám měkké i ve slovesu,
abych nezapomněla na jednoho přítomného muže).
V Bachově centru se pořádají různé semináře, ale
samozřejmě člověku musí vyhovovat datum, téma, cena, je to spousta věcí, které
je třeba skloubit. Na tento seminář bylo třeba odletět 5.7., což perfektně
sedělo se svátky, takže o děti se postaral manžel a moje maminka, ke které je
pak převezl.
Uběhlo to rychle a tak mne 5.7. rodina hodila na
letiště na let na Stansted v 10,00.
Jela jsem jen s příručním zavazadlem v podobě baťohu a kabelkou.
Musím se přiznat, že sama nelétám moc ráda. Mám za sebou mnoho desítek letů,
ale nejraději létám s manželem, je to taková moje jistota v nejistotěJ Každopádně co se dá
dělat, že, člověk to musí zvládnout sám.
Letadlo odletělo na čas a dvě hodiny uběhly rychle.
V Anglii jsou velice striktní kontroly, takže dost času jsem pak strávila
kontrolami na letišti. Skupinku cizích Italů přede mnou pasový úředník dusil
asi 10 minut za to, že si dovolili letět s těmi jejich papírovými
občankami. Problém Italů je ten, že udělat pas u nich stojí okolo 160 euro,
takže velká část Italů ho nemá. Do UK by to neměl být problém, ale i manžel mi
říkal, že když jednou letěl na občanku, tak po něm chtěli ještě ukázat řidičák.
Každopádně já letěla poučena s pasem.
Na letiště jsem přilétala jako první a musela jsem čekat na
zbytek Italů rozdrobených do 3 skupinek. Hned za mnou měla přiletět Fatima, ale
tak už chytla frontu u pasů plus čekala na zavazadlo a trvalo ji hodinu, než se
prokousala ven. Spolu jsme strávily další dvě hodiny, než dorazila
nejpočetnější skupina sedmi lidí a s tou jsme šli na oběd. Za chvilku za
námi dorazily poslední dvě účastnice, co přilétaly na Stansted a my nasedli do
minibusu a vyrazili směr Sotwell.
Musím přiznat, že všichni byli hodně udivení z faktu,
že nějaká Češka jede na italský workshop a taky z faktu, že mluvím
italsky. Zhruba stejně udiveně na mne koukali v říjnu v Ipswitchi,
když pochopili, že jsem přiletěla jen na jednodenní seminář.
Informace o tom, že už neexistuje Čekoslovákia, se opět
k mnohým nedonesla, takže jsem je musela opravovat, aby se trochu dostali
do reality. Každopádně všichni byli velmi milí a když jsem nemohla najít
v hlavě nějaké slovíčko, tak pomáhaliJ
Po dvou hodinách jsme dorazili do vesnice a rozdělili jsme
se do několika domů, kde pronajímají pokoje. Já jsem s Francescou,
Valentinou, Clevii (obě dorazily z Gatwicku) a Laurou bydlela u signory
Caroline ve White Cottages. Krásné pokoje v maličkém roztomilém domě.
Caroline mluvila anglicky a francouzsky, Italové italsky a pár lámaných slov
anglicky, tak jsem občas musela něco přeložit, i když v mluvené angličtině
taky nejsem zrovna extra dobrá. Každopádně dělalo mi veliký problém přecházet
z italštiny do angličtiny, takže jsem si jistá, že jsem nepůsobila jako
polyglot.
Po chvíli odpočinku jsme vyrazili do zdejší jediné hospody
Red Lion na večeři. Anglická kuchyně není moc vyhlášená a já jsem neměla chuť
na experimenty typu domácí pie plněný ledvinkami, tak jsem se uchýlila ke
steaku, který se jim povedl. Po večeři okolo půl desáté jsme se rozhodli, že se
půjdeme podívat na Bachovo centrum.
Byl to velmi emocionální moment, vidět ten dům poprvé.
Zahrada domu byla otevřená, tak jsme vystoupili a procházeli
se tam. Zahrada je „koncipovaná“ jako napůl divoká. Doktor Bach tam vyhodil do
vzduchu hrst semínek a vše si roste, jak chce. Mezitím jsou kamenité cestičky,
no uvidíte na videu, které jsem natočila poslední ráno. A to je tady.
Většina z nás tam byla poprvé, takže jsme se nemohli
nabažit a zůstali jsme tam skoro do deseti večer. Pak už jsme se rozdělili a
vyrazili k domovům.
Těšila jsem se, jak se pěkně vyspím, nikdo do mne nebude
kopat a tak, ale každý den jsem se budila velmi brzy, nejpozději v půl
sedmé, přitom snídaně byla v půl deváté. Alespoň byl čas věnovat se
emailům.
Snídaně signory Caroline, jak ji nazývaly mé spolubydlící,
byla vynikající. Naprosto úžasný chleba s ořechy, rozinkami a dalším
ovocem, ovocný salát, vajíčka a jiné dobroty.
Do Bachova centra jsme vyrazily po deváté, abychom před
začátkem práce s Tamarou stihly vidět Bachovo centrum zevnitř.
Na dveřích jsou cedulky, které Vám vysvětlí, kde jste,
kdybyste tam náhodou zabloudili omylem a pak už se vchází do malé chodbičky,
z které se vlevo vchází do pracovny doktora Bacha.
Když se přistěhoval do
Mount Vernonu, neměli moc peněz a tak většinu nábytku si udělal sám. Proto tady
všude najde původní kousky jako jsou křesla, v přednáškové místnosti pak
fragmenty postele.
Ve skříňkách jsou původní esence, které si vyráběl a spousta
dalších věcí, které člověka vrátí o století zpět. V druhé místnosti
napravo jsou další věci a fotografie a také knihovnička, v které si můžete
vybrat knihy a ty pak zakoupit spolu s dalšími věcmi v miniobchůdku.
Poměrně čerstvou novinkou je „muzeum“, které před pár týdny
otevřely v jedné místnosti v patře, které je opět plné věcí, které
používal doktor Bach.
Vše jsem poctivě natočila a nafotila a fotogalerie se objeví
brzy na facebooku a video je tady.
V deset začínal náš workshop. Na začátku jsme se
všichni představili, řekli jsme, co děláme za práci. Jen pro zajímavost byla
mezi námi lékařka, veterinářka, poměrně známá spisovatelka (Elena Torre),
učitelka v jeslích, exportér vína do Japonska, účetní a další profese.
Workshop byl otevřený všechny, co udělali minimálně 2. kurz. Celkově nás bylo
7, co jsme BFRP.
Nebudu popisovat, co se dělo, co jsme dělali, o čem se
mluvilo, každopádně bylo tam hodně cvičení ve dvojicích či skupinách, hodně
sdílení. Na oběd jsme vyrazili do nedalekého zahradnictví, kde mají kavárnu a
kam očividně chodí spousta místních obědvat. Těšili jsme se na jacked potatoe,
ale bohužel došlyL
tak jsme si dali většinou různé bagety. Nebyl to vrchol gastronomie, ale hlad
byl zažehnán. Tamara jim znovu vysvětlila, že zítra přijdeme a že CHCEME
BRAMBORY!!!!
V rámci odpoledního programu za námi přišel Stefan Ball
a odpovídal na otázky, které se týkaly různých témat.
Jedna Italka se ptala, jak přesvědčit skeptiky, aby zkusili
Bachovy esence. Velmi mne potěšilo, že Stefanům názor/přístup je stejný jako
můj. Proč někoho přesvědčovat? Každý si k tomu musí přijít sám. A když se
někdo ohání tím, že to zkusí teprve až někdo udělá dvojitě slepý výzkum
účinnosti….To je jeho problém, ne náš. Není na nás někomu něco vnucovat,
přesvědčovat…Mne osobně je úplně jedno, jestli to někdo nezkusí pod z mého
pohledu podivnými záminkami. Zastávám svobodu rozhodování a volby a nemám
potřebu a ještě menší chuť někomu něco vysvětlovat.
Další dotazy se týkaly odkazu doktora Bacha, Animal centra,
toho, jak doktor Bach objevoval rostliny, z kterých dělal esence. Na konci
nám také Stefan podepsal knihy, já kvůli tomu vezla dvě z Čech.
Středeční seminář skončil v šest večer a šlo se znovu
do hospody. Italové žertovali, že nás tak dlouho neobsluhují, protože tady jsou
určitě zastánci brexitu a vlastně nás tu ani nechtějí. Faktem je, že pokud by
UK zavedla pasovou povinnost, nestačila by ta italská občanka, tak příliv Italů,
kteří sem běžně létají třeba i jen na prodloužené víkendy, by kvůli drahým
pasům zřejmě prudce klesl.
Ve středu i ve čtvrtek jsme nakupovali v obchůdku.
Hodně lidí si koupilo knihy, tašku nebo esence.
Já jsem si koupila jednu knihu, která mi kupodivu ještě chyběla, jinak
jich mám doma asi 30 o Bachových esencích v angličtině a dvě tužky
s nápisem Bachovo centrum.
V programu dnes mimo jiné byla procházka po zahradě se
zahradníkem. Ukázal nám hodně rostlin, z kterých se dělají esence.
Esence Vinná réva a esence Oliva se vyrábí z rostlin
rostoucích mimo Uk.
Bylo to hodně zajímavé i proto, že některých cedulek
označujících rostliny jsme si předtím nevšimli, zahrada působí trochu jako
džungle.
V zahradnictví se ve čtvrtek polepšili a tak jsme
všichni mohli mít svou patatu, jak říkají Italové.
Dnešek končil předáním certifikátů v pět hodin, protože
v půl šesté se jelo do vedlejšího města na večeři. Já jsem se v rámci
zachování duševní pohody rozhodla zůstat ve vesnici. Pracovat celý den
v italštině je přeci jen po letech nepoužívání hodně náročné, k tomu
velmi hluční Italové, no každý večer jsem měla hlavu jako balón.
Na začátku workshopu ve středu Italka Clara říkala, že ona
pořád brečí, že určitě brečet bude. Já jsem si pomyslela-no holka, kdybys znala
mne, předpokládám, že ti budu sekundovat nebo tě předčím.
A víte, co? Celou dobu jsem se držela. A pak na konci než
jsme se šli ven rozloučit, začala Clara plakat a řekla, že tenhle seminář ji
pomohl se rozhodnout, že se svou prací s esencemi zveřejní, udělá si
stránku a FB stránku. A bylo to tak emotivní, že jsem samozřejmě začala slzet i
já.
A už se to vezlo, rozloučit se s těmi, s kterými
nebydlím nebo nejedu zítra taxíkem na letiště. Moře slz.
Tohle je jedna z mých slabých stránek, na kterých se mi
nedaří moc pracovat, respektive mám pocit, že kořeny leží někde v minulém
životě. Každopádně loučení=brečení. A nejenže se mi to nedaří moc zlepšit (jen
u konkrétních věcí, jako moje svatba a podobně), ale jak mnozí radí přijmout
to, tak to se mi taky nedaří. Často to vyvolává až komické situace, kdy na Vás
průvodce, kterého jsme měli někde při cestě v cizině, která třeba trvala 4-5
dní, kouká jak na blázna, protože vůbec netuší, proč řvete, když se s ním
loučíteJ No a Vy to vlastně nevíte takyJ
Každopádně klidný večer jsem si užila včetně jednoho
hamburgeru v hospodě a než jsem šla spát, tak jsem zjistila, že mne
přidali do skupiny na What´s up. Wau, nedávno jsem ani nevěděla k čemu to
je a teď ve skupině! Forte!!! Jak říkají ItalovéJ
Každopádně jako by ten fakt zůstat ve spojení (jsem realista, jasně že to po
čase pravděpodobně vyprchá) s těmi lidmi pomohl a já si řekla tak a zítra
neřveš. Nemusím Vám asi říkat, kolikrát jsem si tohle řekla v minulosti a
pak řvala jak hyena. Každopádně tentokrát to nějak zabralo a já fakt ráno při
loučení se zbytkem nepustila ani slzu. Jsem na sebe hrdá!
Clevia a Valentina odjeli před osmou, Francesca zůstávala
ještě dva dny, Laura odjela v devět s ostatními do Londýna a já jsem
šla k Bachovu centru, odkud v deset jel taxík pro mne, Claru a Ritu.
Musím říct, že počasí, kterým hodně strašili, se nám hrozně
vyvedlo. Oba dva dny svítilo slunce a byla teplo. Jak to mohlo taky vypadat,
nám ukázalo tohle ráno, kdy bylo zataženo, fučel ledový vítr a vypadalo to, že
bude pršet. Takže první návštěva Bachova centra včetně sluníčka.
V devět v domě ještě nikdo nebyl ani nikde jinde,
tak jsem pro Vás natočila dlouuuuhé video zahrady a domu zvenku. Pak dorazily
moje Italky a taky Stefan, který otevřel dům. Šla jsem ještě dotočit video z vnitřku,
ať pak doma nezjistím, že mi něco chybí. Také jsem se zeptala Stefana Balla na
svolení pro překlad a zveřejnění 1-2 odstavců
z jeho knihy, takže tím Vás potěším někdy v budoucnu.
V deset přifičel taxík a za dvě hodiny jsme byli na letišti. Pořádná
kontrola, která ve mne vždy vzbuzuje dojem, že
u mne musí najít něco zakázaného. Naštěstí nenašli. A teď čekání na
letišti.
Letadlo přilétá v 22,35, manžel mne vyzvedul a zítra
vyrazíme pro miláčky. Už mi chybíJ
Jsem moc šťastná, že jsem využila téhle možnosti a
investovala energii, čas a peníze do workshopu a byla
v Bachově centru. Bylo to opět v mnoha pohledech vykročení z mé komfortní
zóny. Sama introvertka s bandou extrovertů mluvíc cizím jazykem.
Jsem ráda, že jsem to dokázalaJ
